Dr. Eduard Fiedler z Katedry filozofie a patrologie CMTF UP pronesl v Adalbert-Stifter-Saal v Sudetoněmeckém domě v Mnichově slavnostní přednášku o metafyzice dětství v díle německého katolického filozofa moravského původu Ferdinanda Ulricha. O jeho vystoupení informovala kulturní rubrika Sudetendeutsche Zeitung. Na svých webových stránkách na něj odkazuje také Sudetoněmecká akademie věd a umění.
Přednáška propojila osobní životní zkušenost s filozofickým zkoumáním antropologické kategorie dětství. Co to znamená být dítětem? „Na úvod jsem popsal, jak mě vážná nemoc mého syna přivedla k intenzivnímu zkoumání filozofického a teologického významu dětství. Dětství nevinně trpících a umírajících dětí nelze prostě interpretovat jako stav "ještě neuskutečněné” možnosti s výhledem na její eventuální budoucí uskutečnění v dospělosti. Taková existenciální situace vyžaduje, abychom v „ještě ne“ objevili eschatologickou úplnost „již nyní“, skutečnost pravého života mimo dialektiku života a smrti,“ vyjádřil se dr. Fiedler.
Tato intuice se skrývá v jádru filozofické antropologie a metafyziky dětství německého katolického filozofa moravského původu, Ferdinanda Ulricha (1931–2020), zejména pokud se týče jeho kritiky moderní filozofické antropologie a filozofie subjektu (Descartes, Locke, Kant, Hegel, Marx), která často považuje dětství za neúplné vývojové stadium iracionální a heteronomní existence.
V díle Člověk jako počátek (Der Mensch als Anfang) Ulrich argumentuje ve prospěch metafyzického chápání dětství jako podstatného aspektu lidské existence, který nikdy nekončí: metafyzické dětství v tomto smyslu znamená základní vztah k původu bytí. Běží o základní vztah synovství či dceřinosti, který zároveň váže k rodičovskému původu i se od něj odděluje a osvobozuje k vlastní původnosti. Pokud je to, co znamená být dítětem, určeno tímto základním vztahem, potom představuje metafyzické dětství hledanou současnost onoho „již nyní“ a „ještě ne“, identity a odlišnosti, bohatství bytí a chudoby bytí, aktivity a pasivity. To ale také znamená, že dětství nelze ani idealizovat jako dokonalý stav v kontrastu s dospělostí coby obdobím úpadku. Ulrich naopak zdůrazňuje napětí a rozpory, které jsou dětství vlastní a které odhalují křehkost základního vztahu s původem bytí.
Veškeré myšlení (včetně veškeré pedagogiky) 'od dítěte' je v pokušení hypostatizovat podobu počátku, znovu zpřítomnit jednotu 'bytí a nicoty’ jako nějaké 'bytí', aby pak vyhodnotilo jeho diferencovanější, sociálně a historicky zprostředkovanou konkrétní podobu existence jako formu odpadnutí od 'zdravého počátku'. Každé 'metafyzice dětství' hrozí nebezpečí, že se zabydlí ve 'zdravém' a 'správném' počátku lidské existence a při tom přehlédne, že diference 'bytí a nicoty' neboli diference bohatství a chudoby lásky vždy již patří k samotnému počátku.“ Rozpoznání diference mezi „bytím a nicotou“ nebo „bohatstvím a chudobou“ či „životem a smrtí“ v samotném pojmu metafyzického dětství je proto jediným způsobem, jak se vyhnout idealizaci „dokonalého“ dětství. Diference neleží ani „mezi“ racionálním subjektem a iracionálním dětstvím, ani mezi upadlou dospělou racionalitou a posvátným dětstvím. Dramatická diference se nachází v samotném metafyzickém dětství: je to otevřená diference, která zároveň spojuje s původem a odlišuje od něj. A buď osvobozuje k vlastní původnosti v kontextu sebedarující autority rodičovské lásky, nebo se stává příležitostí k antagonistickým formám odporu, sebepotvrzení či sebedestrukce. Nakonec se celý problém metafyzického dětství zužuje na jedinou otázku: je původní diference diferencí lásky, nebo je to sebereferenční diferenciace forem existence uzavřených v sobě samých, které diferenci lásky proměňují v diferenci odloučení, oddělení nebo dokonce vyhnání?
Historicky vzato běží o různé formy ideologií, nacionalismů a uzavřených forem myšlení. Ferdinand Ulrich je poznal ve vlastním životě, když během poválečného odsunu z Moravy ztratil nejen vlast, ale i otce. Dar bytí přichází vždy spolu s dramatickou diferencí. Přichází z otcovského zdroje a původu v identitě a diferenci. Stejně jako otcovský zdroj bytí netrvá na sobě a dává to nejlepší ze sebe v diferenci od sebe sama, tak i naše konečná existence, která svobodně přijímá dar bytí, nesmí trvat na svém svobodném vlastnictví tohoto daru a musí jej dávat v téže diferenci lásky, v jaké jej přijala. Jen tak existujeme jako Boží děti mimo dialektiku autority a svobody, identity a diference, života a smrti. To je také důvod, proč zde hovoříme o „trinitární“ metafyzice dětství: Dramatičnost dětství souvisí s nejhlubší vztahovostí, která je základem skutečnosti jako takové.
Odkaz na přednášku: https://www.sudetendeutsche-akademie.eu/index.php#aktuelles
Dr. Eduard Fiedler přednášku pronesl na pozvání Sudetoněmecké akademie věd a umění, více zde: www.cmtf.upol.cz/nc/zprava/clanek/akademik-z-cmtf-up-dr-eduard-fiedler-byl-zvolen-radnym-clenem-tridy-humanitnich-ved-sudetonemecke-a/
