Teolog a filozof Eduard Fiedler se věnuje především otázkám chápání a interpretace Svaté Trojice v dnešní teologii, filozofii i křesťanské praxi. V dospívání byl přitom až militantně ateistický. Při příležitosti velikonočních svátků vznikl rozhovor o tom, kde dnešní teologie může pomoci v chápání přírodních věd, jak k nám dnes promlouvá Komenský či jakým způsobem se může každého z nás dotýkat velikonoční příběh.
Máme za sebou Velikonoce. Jak si vy sám, teolog, aktualizujete jejich příběh?
Svatý týden mně osobně připomíná, že tohle všechno není jen intelektuální hra. Na doktorát jsem odešel v roce 2019 do německého Řezna s manželkou a malým synem, abych se tam zabýval filozofickou antropologií dětství, tedy navázal na Komenského a další moderní filozofy, kteří se dětstvím zabývají, a interpretoval jej v rámci trojičního myšlení.
Poté, co jsme tam byli pár měsíců, tak se blížily Velikonoce, a náš tehdy čerstvě chodící syn prakticky ze dne na den ochrnul na dolní končetiny. Následně se zjistilo, že má tumor na páteři, který to ochrnutí způsobil. Ve středu o svatém týdnu jej operovali na klinice, která je v Řezně na kopci, jenž se nazývá Galgenberg, Golgota. Čtvrtek jsme strávili na jednotce intenzivní péče, v den, kdy se Ježíš intenzivně modlí v Getsemanské zahradě. Pak přijde Velký pátek, kdy nás posunuli na pediatrickou onkologii. Manželka tam nemohla být, protože byla nachlazená, a navíc těhotná s druhým synem, takže jsem byl na Velký pátek se synem na dětské onkologii sám – otec a nevinně trpící fixovaný syn, který se nesmí pohnout po operaci páteře.
A najednou jste v tom velikonočním trojičním dění a uvědomíte si, že ten příběh a to téma, o kterém tam máte psát doktorát, sám žijete. Že se může dotýkat každého z nás. Křesťané věří, že se trojiční tajemství plně zjevuje právě během Velikonoc. Co to je vlastně vztahovost mezi Otcem a Synem? Co to je ta láska? To se ukazuje ve velikonočním dramatu.
A přestože náš příběh je hraniční, tak vlastně každý, kdo má děti, tohle žije každý den, každá matka a otec každý den svým způsobem umírá, protože se musí plně darovat a dostát své zodpovědnosti, zároveň se z toho daru nějak stáhnout, aby nepřeválcovali své dítě, aby syn byl skutečně synem nebo dcera dcerou, a ne jen druhou matkou nebo otcem.
Od militantního ateismu k teologii
Na střední škole jste byl na roční stáži na Ústavu matematiky a statistiky na Masarykově univerzitě. Co vás dovedlo k matematice?
Tatínek je fyzikální chemik, doma jsme měli knihovnu populárně naučné literatury. Od nějakých 11 let mě nejvíce zajímaly přírodní vědy, především matematika a teoretická fyzika. Jedna z prvních knih, kterou jsem četl, ještě před Harry Potterem, byla Stručná historie času od Stephena Hawkinga. Byl jsem hodně ponořený v tomto světě, který realitu redukuje na základní matematicko-fyzikální úroveň.
Pocházím z nevěřícího prostředí, a já sám jsem byl v dospívání až militantně ateistický. Nicméně postupem času jsem si začal všímat, že matematika a fyzika není svět sám o sobě, který by fungoval bez předpokladů a neměl zakořenění v pohybech duchovních dějin.
Potřeboval jste i jiné než matematicko-fyzikální vysvětlení světa kolem sebe?
Na Ústavu matematiky a statistiky jsme se zabývali tzv. teorií kategorií, to je jeden z fundamentálních oborů matematiky, alternativní teorie k teorii množin. Teorie množin slouží matematice jako meta disciplína, která celou matematiku organizuje, strukturuje.
Pokud v této teorii chcete pracovat s přirozenými čísly, potřebujete pracovat s nekonečnem. Zároveň ale i samotná formální úprava toho, jak pracujeme s množinami, je, že je uzavřeme do závorek. Potřebujeme vytvořit nějaký celek. Musíme tak paradoxně dát nekonečnu nějakou mez, abychom byli schopni uvidět všechny prvky nekonečné množiny jedním pohledem zaráz. Tomu se říká aktuálně nekonečná množina.
Chápu správně, že se tady matematika začíná propojovat s teologií?
Ano, Bernardo Bolzano, který stojí u zrodu teorie množin a který byl zároveň teolog a kněz, dokazuje existenci aktuálně nekonečné množiny teologicky. Pro něj je tato množina totožná s nekonečnou množinou pravd, které simultánně myslí Boží mysl. Bůh je vševědoucí.
To je příklad, jaké souvislosti lze nalézt mezi moderními vědami a naším obrazem Boha v teologii. A to pro mě bylo obrovské překvapení. V ten moment se začal drolit můj rozhodný ateismus. Začal jsem si uvědomovat, že věci, které mě fascinují, mají ve svých kořenech právě tato dilemata a mají transdisciplinární charakter.
Najednou se pro mě teologie stala něčím relevantním. Ve chvíli, kdy jsem se věnoval primárně abstraktnímu obrazu reality a byl jsem pořád u počítače, mě nezajímala spousta věcí, které jsou kolem mě, jako je pozorování oblohy, pobyt v přírodě. Proč bych tam byl? Svět je přece záležitostí abstraktních realit a matematických struktur. Když se mi tento obraz rozpadal, začal jsem hledat cesty, jak se propojit s realitou bezprostředněji. A začal jsem vyrážet na romantické výpravy do Moravského krasu a číst a následně psát poezii, seznamoval jsem se s uměním a najednou pro mě začala hrát roli i duchovní realita.
A tak jste šel studovat teologii?
Nejprve jsem se přihlásil na práva. Myslel jsem si, že mi právnická fakulta pomůže lépe pochopit lidský svět.
A pomohla?
Úplně ne (smích). Svět pozitivního práva nedává příliš prostoru pro teoretický zájem. Velmi brzy narazíte na určité předpoklady, které musíte akceptovat, abyste se posunula dál, ale to teoreticky založeného člověka jako já neuspokojuje.
Odhodlal jsem se z dnešního pohledu možná k příliš troufalému kroku – napsal jsem dopis Zdeňku Neubauerovi (významný český filozof a biolog, pozn. red.) a chtěl jsem se s ním poradit. Obracel jsem se na něj jako na duchovního učitele. On tuto pozici při osobním setkání úplně odmítl, řekl mi, že ze sebe na stará kolena nenechá dělat guru, že skutečný učitel je jen jeden. V podstatě mě poslal studovat teologii.
Když jsem ji začal studovat, tak jsem zjistil, že nabízí možnost transdisciplinární perspektivy, že usiluje o určitou formu moudrosti, která je celistvá.
Hledání celistvosti
Hledání celistvosti vnímám jako vaše celoživotní téma. Kde jste toto téma našel v teologii?
Nejvíce mě zajímala systematická teologie, která se zabývá otázkou, kdo je to vlastně křesťanský Bůh. Jádrem křesťanského vyznání je, že Bůh není jenom jeden absolutistický vládce, jedna osoba nebo jedna skutečnost – tedy něco striktně monistického, ale že v sobě zahrnuje určitou mnohost, že se v něm pluralita i jednota snoubí. Základní výpověď o křesťanském Bohu je, že je trojjediný: Otec, Syn a Duch svatý.
Pro člověka jako já, který nevyrůstal ve věřícím prostředí, bylo překvapivé, že je do velké míry tato charakteristika křesťanského Boha neznámá i pro samotné křesťany, že byla v průběhu novověku upozaděna, je často nepřítomná v křesťanské praxi, nepromítá se do současné křesťanské kultury. Teologie tak hovoří o „zapomenutí na Trojici“, to je něco, co odlišuje moderní a předmoderní křesťanské myšlení, které bylo v tomto smyslu připravenější propojovat vědu, filozofii a systematickou teologii.
A proč tomu tak je? Stalo se teologii to, co všem vědám, že se příliš specializovala?
Do velké míry ano, teologická oblast reality se striktně oddělila od té přirozené. V novověké teologii potom vidíte tendenci k fideismu, který absolutizuje víru a upozaďuje rozum, stejně jako na straně vědy či filozofie převážil racionalismus, který dává nadpřirozenou oblast stranou.
Jak byste Svatou Trojici přiblížil někomu, kdo si ji neumí plně představit, jakou roli ty jednotlivé osoby hrají? Nejproblematičtější možná bude pochopení Ducha svatého…
Svatá Trojice je osobními vztahy. Otec se věčně daruje svému Synu, Syn dar přijímá a novým způsobem vrací. Duch svatý znamená, že jejich vztah je osobní, že vztah i dar samotný je osoba. Není to tak, že máme dvě reality – Otce a Syna. Otec i Syn jsou také vztahy – otcovství a synovství. Duch svatý je jejich vzájemná láska, to, co je přivrací k sobě navzájem v neustálém obdarování.
Máte na to nějaký příklad?
Když se na to podíváme filozoficky, třeba v estetice, pokud se zabýváte nějakým krásným dílem, tak to dílo něco vyjadřuje, začíná u nějaké reality, například krajiny, která umělce inspiruje. To je to otcovské.
Umělec se ale nestane umělcem jen proto, že má hodně inspirace, musí přistoupit k dílu a od té původní reality se trochu emancipovat, nemůže dělat jen její absolutně realistickou kopii, to by bylo esteticky zvláštní. Takže původní realitu trošku přetváří, ale zároveň vyjadřuje její pravdu. Tedy to, co předtím bylo neviditelné, se najednou stává viditelným. To, co bylo inspirací, je nyní vysloveno, ať už v básni, v hudbě či v obraze. To je to synovské.
Tím ale příběh nekončí. Dílo se vystavuje, čte či hraje v určitém kontextu a interpretačně otevřené situaci. Stává se znovu sebou samým novým způsobem, odehrává se kolem něj proces interpretace, dochází k interakci, která přináší nové momenty do reality uměleckého díla – to je Duch svatý.
Ale zároveň, pokud ty interpretace mají být věrné, tak musí být ve stejném duchu jako byla ta inspirace na počátku. Takže mezi otcovskou realitou a synovským obrazem už Duch svatý operuje a zároveň pokračuje dál. Je zde svoboda interpretace a kreativita, která byla zároveň přítomná už na začátku.
Moderní Komenský
Jak nám může trojiční myšlení pomoci v dnešním světě? Proč bychom se k němu měli opět vrátit?
V současnosti čelíme globálním krizím, které vyžadují jiné typy metafyzik, než jsou ty moderní, které absolutizují individuální nebo totalitní subjektivitu. Na jejich počátku byla představa světa jako konfliktu, války všech se všemi, vnějšího násilného působení jedné věci na druhou, v politice i přírodě. Jsou ale vztahy ze své podstaty antagonistické? Pokud je tak chápeme a chceme svůj svět budovat nově z bodu nula, nemůže nás překvapit, že nás nakonec obklopují dialektické protiklady a konfliktní polarizace, že i naše příroda a přirozenost ztrácí relační stabilitu a pohybuje se mezi extrémy. Možnou odpovědí na tuto situaci je tradiční premisa trojičního myšlení, že základní realitou je láska a ne konflikt, čímž se zabýval i Jan Amos Komenský…
Komenský je vaše velké téma. Dokonce se podílíte na filmu o Komenském...
To je takový malý zázrak. Během covidu jsem se souhrou náhod dostal k režiséru Václavu Kadrnkovi, a když jsem mu řekl, že se zabývám trojiční metafyzikou u Komenského, tak zajásal, protože chtěl vždycky natočit film o Komenském, kde by tahle jeho trojičnost, kterou nikdo příliš nezná, hrála roli. A tak točíme film Panna Sofia o tom, jak se rodí Komenský jako ta moudrá autorita, otec, pedagog a teolog.
Jak Komenský pojímal Trojici?
V době, kdy vzniká moderní přírodověda a Descartes argumentuje, že chce vidět filozofii a teologii oddělenou od sebe, Komenský je chce naopak vidět zaráz, v tzv. pansofii – určité všemoudrosti, která se týká veškeré reality. Jeho největší dílo, které bylo zapomenuté po celý novověk, Všeobecná rozprava o nápravě věcí lidských, je pokusem o takovou syntézu.
Komenský je velmi moderní. Sdílí naši důvěru v člověka, ale jeho odpověď na nedokonalosti světa či jeho poznání není revoluce jako u Descarta. Komenský říká, že musíme být v interakci, musíme být kritičtí k tradicím, transformovat je, přetvořit, ale nedělat revoluci. Tomu odpovídá jeho metafyzicko-teologický pohled, který je skrz naskrz trinitární.
V jakém smyslu?
Do středu svého zájmu klade člověka, a to člověka jako dítě. Dětství pro Komenského není jen psychosomatická vývojová etapa naplněná emocemi, která má být nahrazena racionální dospělostí, ale každý člověk je pro něj pořád dítětem, jelikož je bytostí vztahovou, jelikož své bytí získává ze vztahu. Descartes naopak říká, kéž bychom neměli dětství, ale byli rovnou ta racionální dospělá bytost, musíme se osvobodit od vztahů, komunit, zakořenění v tradici, abychom mohli být sami sebou. Problém je, že tento přístup plodí další konflikty. Ve chvíli, kdy skutečnost křesťanství chápeme jenom jako tu tradiční oblast nadpřirozené víry, která je oddělená od našeho světa racionální skutečnosti, a máme tak dvě pravdy, tak je to neuspokojivé – intelektuálně i existenciálně.
Podle vás je tedy trojjedinost nutná k pochopení a propojení těchto dvou světů – duchovního a racionálního?
Komenský si to myslel. Jeho základním přesvědčením bylo, že na systémové krize musíme odpovědět systémovým myšlením, které pochází z určité účasti na systémovém chápání principů naší reality, čili na vztahovém chápání reality a usmířené jednotě založené na vztazích, čili na trojjediném Bohu. Toto je Komenský.
Třeba u Hegela je trojice konfliktní – syn nemůže být plně synem, pokud neudělá revoltu vůči otci, syn se musí osvobodit ze struktur své závislosti a udělat revoluci. Tak se o Trojici vyjadřují už autoři v 16. a 17. století, jako například Jakob Böhme, kterého Komenský kritizoval a který pak inspiroval německý idealismus a Hegela. Ten potom inspiruje Marxe a přes něj se dostáváme do 20. století, které je v tomto směru celé konfliktní. Pro Komenského je syn plně synem, když vychází z otce, a ne až když se od něj osvobozuje.
Je ale zároveň přirozené, že se člověk v dospívání musí vzdálit a vymezit vůči rodičům, aby se později mohl vrátit a smířit…
Ano, dětství a dospívání v sobě tuto dynamiku vždy zahrnuje. Mezi Otcem a Synem je diference, v trojičním vyznání se říká, že Otec není Syn, Syn není Otec, je tam zároveň negace mezi nimi.
Ale pokud to moderní filozofie vyostřila do podoby, že jediná cesta je revoluce, že primárnější je konflikt než mír a sociální realitu vnímáme jako boj zájmů o moc, kdy jeden si musí podrobit druhého, tak následně ve 20. století vidíme apokalyptické dějinné důsledky takových filozofických rozhodnutí pro společnost a celý svět.
Nyní jsme se v některých vědních disciplínách dostali do stavu, kdy jsme na hranici poznání. Už nám čistě empirická racionalita pro vysvětlení nějakých jevů nestačí. Musíme si tak pomoci filozofií, humanitní vědou. Je tento návrat k filozofii, jakožto integrální součásti vědy, vynucený tím, že jsme v našem poznání došli příliš daleko?
S tím určitě souhlasím, takové tendence existují, a my díky tomu můžeme vytvářet projekty, které se skutečně pohybují na transdisciplinárním poli.
Například interpretace kvantové fyziky a mechaniky je přesně obor, kde se stýká věda s filozofií a teologií. Carlo Rovelli, italský teoretický fyzik, se zabývá problémem vztahu mezi kvantovým a přirozeným, smyslově vnímaným světem. Zajímá jej, jak dochází k přechodu mezi světem kvantového měřítka do měřítka naší existence. On tento proces popisuje v návaznosti na současné relační a strukturální ontologie prostřednictvím kategorie vztahu, takže se kvantové pravděpodobnostní stavy skrze své vzájemné vztahy aktualizují – tedy, že neexistují dopředu hotové samostatné věci, ale existují pouze dynamické vztahy, vztahy jsou skutečnost sama. Vztahy máme v přírodních vědách všude – vztahy mezi veličinami, atomy, organismy v přírodě a tak podobně. A stále si s nimi nevíme úplně rady.
Často zjistíme, že potřebujeme filozofii a teologii především tam, kde se zabýváme realitami, které se vynořují na okrajích našeho poznání jako určité krize – a naše krize jako ekologická krize či otázka AI se povahy vztahů zásadně týkají. Když si chceme na tyto krize odpovědět a kulturně je zvládnout, jsme nutně v transdisciplinární oblasti.
Máte za sebou spoustu zahraničních stáží, studoval jste v Praze, v Brně, jak je vám na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci?
Po návratu z doktorátu v Německu jsem zjistil, že jsem na pravém místě, protože tady máme kromě teologie i programy týkající se psychoterapie, sociální práce. Zdejší studenti jsou velmi kvalitní, navíc mají často nějakou silnou osobní zkušenost – se závislými, z hospiců, z dětských onkologií. To jsou v drtivé většině lidé pracující na místech, kde jde o život. Tyto zkušenosti je přivedly ke studiu na naší fakultě. A i když jsou třeba nevěřící, jsou hodně otevření a mají zájem o transdisciplinární témata. Moje vlastní osobní zkušenost mi navíc pomáhá se na ně napojit.
Eduard Fiedler je teologem a filozofem na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Vystudoval práva na Masarykově univerzitě a souběžně Katolickou teologickou fakultu na Univerzitě Karlově. Během doktorátu z filozofie a estetiky působil na univerzitě v německém Řezně. Věnuje se především trinitární ontologii. Byl řešitelem několika výzkumných projektů, aktuálně vede badatelskou skupinu Triertium. Mimo to se v současnosti věnuje práci na filmu o Janu Amosi Komenském. S manželkou a třemi dětmi žije v Brně.
Rozhovor vznikl pro portál Vědavýzkum.cz