Budovy CMTF

Budova CMTF vznikla jako seminář pro chudé studenty, který založil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský v roce 1582. O něco málo později, na počátku 17. století,  byl pojmenován po Františkovi Xaverském, jezuitském světci a patronu křesťanských misií. 

Původně se jednalo o soubor domů, které jezuité postupně skupovali pro potřeby ubytování svých studentů. Až v letech 1717 - 1720 byla vybudována současná budova, která vznikla podle projektu jezuitského stavitele Lukáše Glöckla, jejž realizoval stavitel Wolfgang Reich. Pro seminář sloužila tato třípatrová budova až do zániku jezuitského řádu a přenesení moravské univerzity do Brna na sklonku 18. století (1778).

Budova má pravidelnou dispozici s centrální částí a dvěma trakty, východním a západním. Prostory každého patra spojuje obíhající chodba, původně arkádová (dnes jsou arkády zazděny). Na patrech se nacházely větší sálové prostory, které se střídaly s menšími kabinety. Většina místností je zaklenuta valenými klenbami s lunetami. V centrální části byla umístěna klenutá oválná kaple sv. Františka Xaverského s oratoří. Vnější uliční fasáda s vysoko postavenou poprsní římsou má plasticky zdůrazněnou střední část přízemí se vstupním portálem, okna prvního patra jsou zpracována zdobnějšími šambránami a suprafenestrami. Fasáda je členěna lisenami v tradičně konzervativním stylu olomouckých jezuitů a vizuálně uzavírá celek olomoucké jezuitské "isoly" na kraji původní městské aglomerace (jezuitská kolej, kostel Panny Marie Sněžné, budova univerzity, kaple Božího těla, starý a nový konvikt).

Po návratu z Brna byla olomoucká univerzita degradována na pouhé lyceum. Obnovena byla až díky snahám olomouckého arcibiskupa a kardinála Rudolfa Jana Habsbursko-Lotrinského, bratra císaře Františka I., v roce 1827. Již v roce 1860 však byla univerzita zrušena, v Olomouci zůstala pouze teologická fakulta a univerzitní knihovna.

Po návratu z Brna se lyceum a později univerzita musely přestěhovat do jediné tehdy volné budovy, jíž byla právě současná budova teologické fakulty. Toto umístění vybral osobně císař Josef II. za svého pobytu v Olomouci v září 1783, a proto je nad vstupem do budovy deska s nápisem

Lyceum i univerzita měly vždy nedostatek prostoru: v této jediné budově se musely tísnit studium filosofické, teologické, právnické, medicínsko-chirurgické i univerzití knihovna. Po zrušení univerzity v roce 1860 zůstala v budově pouze knihovna (1908-1936 Studijní knihovna) a teologická fakulta, do roku 1875 medicínsko-chirurgický ústav, pak i německé gymnázium (do roku 1902). Budova značně utrpěla během první světové války, kdy v ní byl zřízen vojenský lazaret.

Po vzniku Československé republiky fakulta začala nést jméno sv. Cyrila a Metoděje, ale budovu nadále sdílela se Studijní knihovnou v Olomouci, která si až ve 30. letech 20. století nalezla nové sídlo na okraji historického centra v budově bývalé banky, kde jako Vědecká knihovna v Olomouci sídlí dodnes.

Barokní stav budovy teologické fakulty se proměnil až v letech 1936-1937, kdy byla upravována olomouckým stavitelem Františkem Macharáčkem. V západním křídle bylo snesením klenby prvního patra zřízeno auditorium maximum, prostupující přes dvě podlaží, a proto byly změněny i okenní osy na fasádě. Na průčelí bývalé kaple byla umístěna socha sv. Václava z roku 1929. Univerzitní budova byla slavnostně otevřena 22. února 1937 za účasti mnoha státních, církevních a univerzitních autorit tehdejšího Československa.

Po zrušení českých vysokých škol nacisty měla v budově sídlo organizace Hitlerjungend. Nová přítomnost fakulty po druhé světové válce byla poměrně krátká, již v roce 1950 byla zrušena komunistickým režimem, a budova se dostala do užívání pedagogické fakulty. Až v roce 1990 byla budova navrácena svému původnímu účelu.

Budova je postupně opravována a uváděna do svého původního stavu. Bezprostředně po převzetí fakulty byl zřízen výtah. Roku 2014 došlo k památkově citlivé výměně oken. V roce 2015 byly vybourány dřevěné příčky mezi patry a znovu otevřeno auditorium maximum, které nyní slouží jako aula fakulty. Všechny posluchárny jsou postupně opravovány a vybavovány moderní technikou pro potřeby přednášejících i studentů.

O dějinách olomoucké univerzity se můžete více dozvědět na těchto stránkách.

Přízemí zrekonstruované budovy v Kateřinské ulici patří laboratořím a exaktní vědě, v dalších patrech najdete učebny, přednáškovou místnost, příjemné zázemí pro workshopy, terapeutické i dětské skupiny. Kanceláří je zde poskrovnu – veškerý život se komunitně odehrává v přilehlých prostorech kolem schodiště. Pod střechou je vědcům a jejich hostům k dispozici prostorná terasa se zelení. Unikátní je špička věže – vznikla v zámečnické dílně na jižní Moravě a měří přes pět metrů. Srdce domu tvoří malá kaple, ke které vede schodiště točené spirálou z přízemí až k půdní terase.

Dům slouží dvěma vědeckým centrům fakulty: Institutu sociálního zdraví a Centru pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty. První z nich se zaměřuje na otázky tělesného i duševního zdraví, druhé na filozofické a náboženské texty. Vědci mají k dispozici moderní laboratoř i bohatě zásobenou knihovnu. Přestavba, která začala v roce 2019, stála 70 milionů. 

Více informací ZDE: https://klarasstepankova.wixsite.com/katerinska17

Nejstarší dochovaná tištěná ohlášení jednolistového typu jsou pro olomouckou univerzitu doložena z let 1597 a 1598, zachovala se v grafické sbírce univerzity v Bamberku. Z roku 1640 pochází olomoucká promoční dedikace Jana Lysovského z Lysovic dochovaná v British Muzeum v Londýně. Souvislejší řada dochovaných tezí začíná až v 70. letech 17. století a pokračuje až do 60. let století 18., kdy sžíravá osvícenská kritika všeho barokního, v Olomouci spojená s koncem jezuitského monopolu na univerzitě, vedla k ukončení jejich vydávání.

Jednolistové ohlášky závěrečných disputací byly veřejně vyvěšovány na vratech univerzitních budov a olomouckých kostelů. Zřejmě již od počátku byla tato oznámení závěrečných disputací zdobena i grafickými motivy. Obrazové předlohy (návrhy) velmi často zpracovávali místní umělci, mezi nimiž vyniká například augustiniánský řeholník Antonín Maria Lublinský. Grafické návrhy byly zasílány do středoevropské grafické metropole, bavorského Augsburku, jehož rytci patřili k evropské špičce ve svém oboru. Tamní rytci vyryli nebo vyleptali obrazové náměty na velké měděné desky, matrice, z nichž byly teze tištěny. Vytištěné teze, popřípadě i jejich matrice byly převezeny zpět do Olomouce, kde na ně byly případně dotištěny nebo dolepeny teze a jména defendentů. Často šlo o hromadné oznámení disputace několika desítek studentů, kteří si nechali vyrobit společné oznámení. Obrazové desky mohly být používány i vícekrát, pro několik různých disputací. Zámožnější studenti, nejčastěji šlechtického původu, si ovšem nechávali vytvořit vlastní obrazové teze, které nesdíleli se svými spolužáky. Absolventi univerzity se však dokázali propagovat nejenom prostřednictvím tezí, financovali například i tisk oslavných básní na svou promoci.

V olomouckém univerzitním archivu se dochovalo 233 obrazových tezí z let 1676–1762. Původně byly uloženy na olomoucké teologické fakultě, část z nich zdobila i její interiéry. Po zrušení fakulty komunistickým režimem byl univerzitní archiv převzat institucí státního archivu, která o něj pečuje dodnes. Univerzitní teze se občas stávaly i grafickými předlohami některých výjevů v sakrálním prostředí, jak o tom svědčí například některé fresky v olomouckém kostele Panny Marie Sněžné, anebo i oltářní obrazy v ekvádorském Quitu, v jihočeských Dobronicích u Bechyně dokonce plní funkci oltářního obrazu.

Olomoucké vysoké učení, založené roku 1573, mělo od počátku své existence právo udělovat akademické grády z filosofie a teologie, až do úrovně doktorátu. Výuka na univerzitě spočívala v poslechu přednášek, jejich zápisu (scriptio), promyšlení probrané látky a jejím zapamatováním (speculatio). Naučené poznatky byly dvakrát do týdne opakovány na disputacích, které zároveň cvičily studentovy argumentační schopnosti. Disputace se konaly také před velikonocemi a na závěr akademického roku, ale i na závěr celého studia. Závěrečná disputace měla slavnostní ráz: teze (výroky, o kterých se disputovalo) byly ohlašovány dopředu (bylo jich obvykle několik desítek), stejně jako jméno studenta(ů) i zkoušejícího (předsedajícího), hodina, datum a místo konání disputace. Ohlášky (pozvánky) měly tištěnou formu, buď knižní, nebo formu velkého jednolistového návěští (jde o jakousi obdobu dnešního plakátu či letáku, běžně jsou nazývány teze nebo emblemata). V prostředí jezuitských univerzit bylo použití jednolistových letáků od počátku 17. století spíše pravidlem.

Obrazové teze jsou dokladem kultury akademického života v Olomouci v 16.–18. století i toho, že tento život byl na výši srovnatelné s okolními univerzitami i v zahraničí. Jsou jedním z projevů symboliky života tradičních kamenných univerzit s delší historií, a proto se řadí k dalším univerzitním symbolům, jako jsou univerzitní žezla a akademické řetězy či univerzitní pečeti. Reprodukce univerzitních tezí jsou nejenom dokladem starobylé historie olomoucké alma mater, jsou i projevem akademických svobod, které zůstaly alespoň zčásti zachovány i dnešním univerzitám. Proto je považujeme za vhodný doplněk barokní architektury budovy teologické fakulty.

„Pokloňme se důstojnosti ideálů, jež nám naši předchůdci odkázali k respektování a rozvíjení, potěšme se i krásou insignií a tezí a přemýšlejme, jak sami přispějeme k šíření pravdy a dobra, což nám velí i naše akademické závazky.“

(Prof. Josef Jařab, první polistopadový rektor UP v roce 1996)