Zpráva o zahraničním studijním pobytu Finsko (pdf)

Zpráva o zahraničním studijním pobytu Francie (pdf)

Zpráva o zahraničním studijním pobytu Nizozemsko (pdf)

Zpráva o zahraničním studijním pobytu Řecko (pdf)

Zpráva o zahraničním studijním pobytu Španělsko (pdf)

V listopadu jsem narazila na facebookových stránkách CMTF Sociální pedagogika na pobídku kolegyně z vyššího ročníku s hodnocením opolské letní školy a kontaktem na koordinátora - doktora Opatrného. A ačkoli bylo již po termínu na odevzdání přihlášek, rozhodla jsem se mu tedy napsat e-mail. Záhy mi přišla odpověď, že i když je po termínu, tak se můžeme pokusit zaregistrovat a žádost na některou z letních škol poslat. Díky podrobné instruktáži jsem vyplnila na stránkách projektu vše potřebné a čekala na odpověď. Ta byla ohledně letní školy ve Vídni (12. - 19. 6. 2017) zprvu zamítavá, a to jak z důvodu pozdního podání žádosti, tak z důvodu neodstudovaných semestrů. Proto mi koordinátor nabídl možnost vyjet na letní školu do Pécse s tím, že tamní koordinátor Kovács je schopen zajistit i jiné finanční zdroje a účast mi tak zajistit. Později jsem zkusila ještě jednou podat žádost i na letní školu do Vídně, a tak se nakonec stalo, že obě žádosti byly vyřízeny kladně, a proto jsem mohla vyjet jak do Maďarska, tak do Rakouska.

Zpráva z letní školy v Pécsi, Maďarsko (23. - 28. března 2025)

Díky programu CEEPUS jsme měli možnost navštívit Biskupskou teologickou vysokou školu v Pécsi v Maďarsku. Během letní školy jsme se účastnili přednášek a seminářů na téma transgenerační determinace a budoucí perspektivy.

Organizátoři vše perfektně připravili. Ještě před příjezdem jsme obdrželi harmonogram na celý týden a vedení fakulty nám kdykoliv s čímkoliv pomohlo. Měli jsme možnost se účastnit dvou koncertů vážné a alternativní hudby. Také jsme mohli prozkoumat památky Pécse.

Téma letní školy bylo velmi zajímavé, zejména diskuse o transgeneračním traumatu a jeho přenosu. Měli jsme možnost slyšet rozhovor s ženou, která byla po 2. světové válce vysídlena z Maďarska kvůli svému německému původu. Také jsme hovořili o příbězích lidí, kteří přežili Holocaust.

Ubytování nám zajistila vysoká škola. Pokoje byly sdílené zhruba po pěti lidech a měli jsme k dispozici kuchyňku, kde jsme si mohli připravovat jídla a scházet se s ostatními studenty. Parkování bylo zajištěno u ubytování. Na snídaně jsme většinou chodili společně do blízké pekárny, obědy jsme si občas objednávali do budovy vysoké školy, nebo jsme zašli do bistra či restaurace. Večeře nám několikrát zajistila vysoká škola.

Na závěr letní školy jsme připravili program pro středoškoláky, během něhož jsme jim předali to, co jsme se za uplynulý týden naučili.

Letní škola v Pécsi byla skvělou zkušeností. Mohla jsem poznat nové lidi z různých států a oborů, se kterými se běžně nesetkávám. Program byl obohacující a celkově to byl skvělý zážitek. Ráda se zúčastním podobné akce i v budoucnu.

Po zvládnutém zkouškovém období následovala v polovině června další letní škola, tentokrát ve Vídni. Bylo třeba vyřídit veškeré záležitosti, podobně jako v Maďarsku, ale teď s tím rozdílem, že nejel ani koordinátor a ani nikdo jiný z naší fakulty. Usmálo se na mě štěstí a do Vídně jel alespoň jeden PhD. Student z Košic a pak zde byli ještě Julia a Pierre, kteří ve Vídni studují. Proto jsem si některé informace mohla zjistit od těchto osob.

Zásadním organizačním rozdílem oproti Pécsi byl v tom, že univerzita nezajišťovala samotným účastníkům téměř nic, ale zajistila vysoké stipendium, aby si studenti mohli vše pořídit sami. Takže celkově bylo s letní školou mnohem více starostí - bylo zapotřebí dopředu poslat naskenované pojištění a ID kartu, zajistit si ubytovaní (se kterým byly zprvu problémy, nakonec se mi za pomoci našeho koordinátora a studenta ze Slovenska podařilo zajistit ubytování v tzv. Pazmaneu - teologické koleji pro maďarské studenty studující ve Vídni), které vycházelo přibližně na 25 eur na noc, což bylo mnohem příznivější v porovnání s jinými nabídkami (navíc bylo ubytování asi 10 minut od univerzity). Ačkoli to bylo ubytování skromné, bylo zde vše potřebné, měla jsem pokoj pro sebe a byl zde klid.

Jídlo bylo taktéž ve vlastní režii - ranním nákupem v nedalekém Sparu jsem si zajistila snídani a svačinky. Na oběd nebylo moc času, takže to jistil McDonald, kebab, nudle würst a podobné fastfoody, kterých bylo v okolí univerzity požehnaně. Na večeře jsme se slovenským kolegou nebo Pierrem chodili do města.

Co se týče samotných přednášek, tak zde bylo téma Ecumenical aspects in bioethics. Rozebírali jsme rozdíly v pohledu na bietické problémy (eutanazie, interrupce, trest smrti, jednání jedince, o co se konfese v poli bioetiky opírá) napříč jednotlivými konfesemi (pravoslavní, katolíci, protestanti). Přednášky vedli profesoři z Kluže (pravoslaví), ze Slovinska (katolicismus), z Německa (protestantismus) a dokonce nám přednášel i profesor islámské etiky. Zvláště u posledního zmíněného se strhla bouřlivá diskuze (mezi tzv. "sluníčkáři" a pak ortodoxními studenty z Bosny). Debaty byly zprvu zajímavé, pak jsme se však začali točit v kruhu s tím, že jsme došli k závěru, že je vesměs jedno, kdo vyznává jakou konfesi, ale že jde zejména o to, zda je daný jedinec konzervativní nebo liberální. Že se mohou mnohem snáze domluvit dva liberální z odlišných konfesí než například dva katolíci rozdílného postoje... Čerstvý vítr přinesl opět Gustav Kovács, který si připravil téma Etika Gileádu v seriálu Služebnice, který byl natočen podle knihy M. Antwoodové. Pro mě byl tento blok programu asi nejzajímavější, protože měl připravené i doprovodné aktivity (čímž je Gustav všeobecně znám).

Programu se zúčastnilo okolo 20 studentů různých národností (několik Maďarů, Bosňáci, Slovinka, Etiopan, Uganďan, Velšan, Ind, Rakušanka, Němky, Slovák a já jako Češka). Byla jsem zde suverénně nejmladší, dále jediná, co nestuduje teologický obor a ještě jsem byla jediná, co se přihlásila k protestantismu (převážná většina byla katolíků, několik pravoslavných), a i když se bioetiku, filozofii a historii dost zajímám a obsahově jsem v tématu takříkajíc neplavala, tak jsem měla pocit, že se zase mezi sebou hádají konzervativci a liberálové a že k diskuzím nemám čím přispět. Stejný problém měl i slovenský kolega. Mezi studenty byly menší skupinky, mezi kterými probíhala minimální interakce (což bylo způsobeno i tím, že jsme jiný čas kromě toho na přednáškách spolu netrávili).

Univerzita ani nezajištovala moc doprovodného programu (byli jsme na menší odpolední procházce po historickém centru, ale odpadl nám průvodce, spousta studentů se nepovinného programu ani nezúčastnila a Bosňáci měli navíc lehce separatistické tendence), takže ani tento fakt utužení kolektivu moc nepřidal. Druhým společným výletem byla návštěva Heuringeru - restaurace za městem, kde zpívají lidé v tradičním oblečení a podávají se místní speciality a vína), ale ani toho se nezúčastnili všichni (nicméně to neznamená, že bych si tento výlet neužila). Jeden den byl v Rakousku svátek, tak jsem se s kolegou ze Slovenska zašla podívat na mši svatou do Stefansdomu a na procesí a pak do vídeňské zoo a na další památky. Zajímavou exkurzí, kam se asi nedostane člověk každý den, byla ta do řeckokalického chrámu v Řecké čtvrti, kde nám udělal o tomto společenství přednášku kněz a později s námi měl besedu i samotný pop.

Dostanu-li se opět ke zhodnocení celé akce, tak mám velmi rozporuplné pocity. Jako osoba, která nemluví německy, nikdy ve Vídni nebyla, a kdybych neznala pár lidí z letní školy v Maďarsku, bych celý týden trávila sama ve městě, kde nikoho neznám. O nějakém kolektivu se tady dalo těžko mluvit. Stipendium bylo dostatečně vysoké na to, abych si Vídeň užila po svém a nemusela se nijak zvlášť ohlížet na finance, ale to kvalitní organizaci, přínosné přednášky a příjemný doprovodný program nenahradí. Dalším rozporuplný pocit jsem měla z města samotného - vyšlo nám sice nádherné počasí (přímo žhavé - průměrné teploty neklesaly pod 30° C), památky a vše je krásně zrekonstruované, ale téměř žádné nabídky ve městě nebyly v angličtině, všude byla spousta cizinců a přistěhovalců nebo podivných lidí. Byli jsme také svědky několika konfliktů mezi policií a těmito cizinci (nebo domorodci cizího původu??). Při procházce okolo Dunaje jsem se cítila jako na předměstí Istanbulu a jenom díky Pierra, který není zrovna drobné postavy, jsem si nepřipadala jako flákota na talíři. Pierre nás také vzal do Prateru a ukázal další památky.

A jelikož se má končit pozitivně, tak vyzdvihnu jednu velice důležitou věc - tím, že jsme dostali velký obnos peněz a nic nebylo zařízeno, jsem se musela postavit na vlastní nohy a o vše se postarat. Z programu jsem tedy měla o mnoho méně než z první letní školy, ale do života mi to určitě něco dalo. Nemohu tedy říci, že bych účasti na této akci litovala - vždyť i klasik říká, že co tě nezabije, to tě posílí ☺